Jmenuji se Valinka. Narodila jsem se předčasně ve 32.týdnu v mostecké nemocnici jako můj bráška. Za tu malou chvíli, co jsem byla na světě, mým rodičům lékaři sdělili, že jsem měla krvácení do mozku a že budu nejspíš postižená. Zhroutil se nám svět.
Po porodu jsem ležela v nemocnici ještě necelé dva měsíce. Po propuštění nás čekala různá vyšetření. Čtyřikrát denně jsme cvičili podle Vojtovy metody. V půl roce mi diagnostikovali rozvíjející se DMO (dětská mozková obrna). Netušila jsem, co mě čeká.
Když mi byl skoro rok, musela jsem se s mou maminkou odloučit na šest týdnů od rodiny a jet do Jánských Lázní. Ty mi moc pomáhaly, proto jsme sem jezdili dvakrát ročně.
Ve třech letech jsem se dostala do Piešťan na speciální neurorehabilitaci, která se cvičí velice intenzivně ve speciálním oblečku. Bohužel tato léčba není hrazena pojišťovnou. Maminka sháněla po večerech sponzory a žádala nadace o finanční pomoc na tuto rehabilitaci, protože díky tomuto cvičení jsem dělala veliké pokroky a maminka s tatínkem měli ohromnou radost. Ve čtyřech letech jsem stále nemluvila, jen jsem měla svůj specifický způsob komunikace, kterému rozuměla jen moje maminka, jelikož se mnou trávila a dodnes tráví nejvíce času. V té době jsme již jezdili do lázní Klimkovice, které jsou částečně hrazené pojišťovnou, ale cvičení ve stabilizačním oblečku pojišťovna neplatí a moje rodina stále dokola shání finance. V Klimkovicích jsme se dozvěděli o speciální operaci jménem Ulzibat, kterou operují ruští lékaři. Tato operace mi moc pomohla, jelikož jsem nebyla tak spastická a cvičením jsem se zdokonalila. Dokonce jsem začala rozvazovat i svůj jazýček.
Dnes mi je 9 let a mám lehkou mentální retardaci, mluvím málo, ale i za to je celá má rodina moc šťastná. Sama stále nechodím, pohybuji se lezením po čtyřech nebo na vozíku, na který sama bohužel stále nevylezu. Když mě postaví k berličkám, ujdu pár krůčků, ale stále je to pro mě moc těžké. Od září 2018 jsem nastoupila do speciální školy v Ústí nad Labem. Moc se mi tam líbí. Našla jsem si zde nové kamarády. Bohužel mám teď i novou noční můru zvanou epilepsie. K mému každodennímu životu patří speciální ortézky, ve kterých spím a přes den mám jiné, ve kterých musím trávit celý den.
Moji rodiče vědí, že jsem úžasná holčička, která je moc šťastná, hodná a i chytrá. Moc mě milují a já je taky. Můj úsměv na tváři je pro maminku s tatínkem velikánskou odměnou.
Miluji přírodu, zvířátka a všechny milé lidi, kteří si se mnou hrají a chtějí mi pomoci. A za tu pomoc vám předem děkuji.
